Foto v úvodu: „Moje dětství pod rozestavěným Nuselským mostem na místě, kde pak vyrostla hala Folimanka…řezali jsme se každou chvíli. Máma šla kolem někam fotit, což bylo její hobby a tak si to jen cvakla a pokračovala klidně zase dál….:-). Z dnešního pohledu nebezpečná situace. Tři sedmiletí na naskládaných panelech a dva se perou tak, že občas z nich spadnou!“
Volal mi kamarád, se kterým jsem jako kluk prožil hodně. V Praze, v Nuslích na Folimance (kde dnes stojí hala v níž judo trénuje USK PRAHA), v Grébovce, Riegráku, přes Podolí do Braníku a vrchem přes Pankrác až dolů kolem Synkáče do prava směrem na Vršovice. Zlítali a slezli jsme kdeco a kromě všeho jsme se tak jednou do týdne s někým porvali. Byly různé party a ne vždycky si jedna druhé vlezla vhodně do cesty. Seřezali jsme se jako koně a další den jsme v pohodě páchali společně „dobro“ v ulicích shora jmenovaných lokalit až do té doby, než jsme se poprali znovu. Mámu na našich bitkách štvaly hlavně dvě věci. Tou první bylo rozervané oblečení, včetně častého prodření kolen a potom když jsem dostal já víc, než jsem dal. Sice se zeptala: „To se musíš furt tak rvát?“ Nicméně věděla, že musím a tím to haslo.
Když jsme se poprali ve škole, byla poznámka a po škole jsme opisovali do zblbnutí školní řád (dodnes mám v hlavě, že žák přichází do školy vhodně a čistě upraven, bez výstředností v účesu a oblečení, pilně se učí, neopisuje a nenapovídá…:-), psal jsem to snad milionkrát) a taky jsem jednou dostal od mojí milované třídní pár facek návdavkem, protože už jí to lezlo na nervy a nedal jsem si říct. Moje máma jí poslala na lístku: „Děkuji a schvaluji. Čermáková.“ A bylo vyřízeno. Dnes by to bylo když ne u soudu, tak aspoň před nějakou komisí určitě.
A teď mi tedy volá kamarád, že jeho vnuk ve věku 9 let si dal s klukem ze třídy bitku, žádná krev, snad natržené tričko a ani modřina nebyla a oba kluci museli jít nakonec po dohodě s rodiči ke školnímu psychologovi, který jim vysvětloval něco o agresivitě a násilí a tak. Kdybych neznal svého kamaráda padesát let, tak bych tomu skoro nevěřil, ale padesát let ho znám a tak mu věřím.
Sřih. Trénuji judistickou mládež v hale na Folimance a sleduji, jak ve vlnách přichází do dětského sportu čím dál méně těch, kteří jsou schopni začít tuto činnost dělat na nějakém základu, který by si přinesli tzv. z ulice. Tedy kluk, nebo holka, který je vylítaný a vydrží běžet aspoň nějakou slušnější dobu v kuse, upadne – vstane a neřeší, umí se odrazit, udělá to, čemu se neodborně říká kotrmelec tak, aby se dostal zpátky na nohy. To, že by se přitáhli aspoň jednou do shybu, udělali deset kliků bývá už někdy tzv. „vyšší level.“ Kolikrát je problém zahrát si fotbálek…Tohle všechno, co bylo v mém dětství samozřejmostí, protože jinak by jeden v partě fakt moc neobstál, začíná být čím dal více pomalu uměním ne pro každého. A ptáme se vždy všichni: „Kde je chyba?“ První odpověď, která přiletí budou samozřejmě mobily a počítače. A že jsou to zloději pohybu a přímého kontaktu tváří v tvář, tak o tom žádná. Ale nejsou to jen tito vetřelci moderní doby. Jsou to i rodiče. A také učitelé, do jisté míry svázáni interními předpisy. Protože děti zbytečně změkčují. Možná si nevysloužím pochopení u všech, ale já to tak vidím.
Všímněte si další nebezpečné situace: „Dvě děti ve věku sedmi let, bez dozoru, padající do jámy staveniště (díra na základy Sportovní haly Folimanaka), nemají u sebe mobil a ani rodiče v tu chvíli přesně nevědí kde právě jsou. Signálem k návratu do bezpečí domova jsou až rozsvěcející se lampy pouličního osvětlení!“
A teď střih zpět. Určitě tady nepropaguji, aby se děti rvaly na potkání a bylo to na pořádku dne. Ale pokud si dva kluci vyřídí účty a jeden zkrátka druhého přepere, je to i posilující do života a je to normální. Pro oba. Až na ně jednou někdo zadupe na ulici, těžko uspějí s argumentem: „Odstup agresore, násilí je mi cizí!“ V judu k tomu děti vedeme, že náš sport který je i uměním není od toho, aby se stal útočnou zbraní a většina judistů rvačky nevyhledává. Ale když bylo zapotřebí, judo mnohým pomohlo z bryndy. Život není úplně fér a někdy silnější napadne slabšího. Za našich dob tohle vyřídila parta. Frajerovi dal co proto ten, kdo na něj stačil a utlačovaný byl pomstěn. Nebo občas vypomohl něčí starší brácha. Ale neřešil to psycholog a přežili jsme všichni. Nakonec to vždycky dopadlo dobře, třeba i po letech. A máma za mě vyřizovala jen to, na co jsem nestačil kvůli nezletilosti, jinak jsem já i většina mých kamarádů museli vyřídit vše ostatní. Včetně např. komunikace s trenérem, protože internet nebyl a s dvěma kluky na krku na to ani neměla čas.
Doba je jiná a my s ní jít musíme. Nemá cenu zatracovat její vymoženosti a bojovat proti nim. Ale i v této době můžeme dát dětem jeich svobodu. Svobodu v tom, aby se učily samostanosti, nebát se, spoléhat na sebe a když na to dojde, tak se i poprat a ubránit se. A nabalovat zkušenosti jako sněhová koule a tím se stávat silnějšími pro život. A jako vše, i toto je o přístupu a o citu. Ale to, že si kluci spolu občas vyřídí účty i ostře je podle mě celkem normální a těžko to změní i celosvětová psychologie, proti níž jinak nemám vůbec nic, naopak.
Nejnovější komentáře